0
0

Potápění pod ledem

Před 2 měsíci
Potápění
445
Potápění pod ledem

Kdysi dávno jsem uspořádal několik přednášek o potápění na základních školách. Velmi pravidelně mne na konci povídání a promítání žáci požádali o „veselou příhodu z potápění.“ Tehdy jsem si uvědomil, že potápění je sport chudý na veselé příhody. Ideální popis vydařeného ponoru by podle mne vypadal takhle:

Ráno jsme se sešli všichni včas, bez větších problémů jsme dojeli na lom, kde čekal majitel lomu, v klidu jsme se nastrojili a nic jsme nezapomněli doma. Potápěli jsme se ve dvojicích a viděli jsme dva okouny a jesetera. Cestou domů jsme si dali řízek a cesta vesele ubíhala.

No prostě nuda. Všechny bohatýrské potápěčské historky vyprávěné u piva jsou vlastně mimořádné události nebo i nehody, které skončily bez větších následků.  Uvedu jednu, která mluví za všechny: „Tak jsme se včera potápěli na Slapech a dostal jsem nápad přeplavat Vltavu na druhý břeh po dně. Jen jsem si spletl směr a plaval jsem po proudu. Nabral jsem asi 20 minut dekomprese, ale neměl jsem už vzduch tak jsem musel z vody. Měl jsem trochu potíže, ale v sanitce mi dali kyslík a infůzi a už mi je fajn. Ani jsem nemusel do barokomory,.. To byla prdel..!“  Tak takhle nějak popisoval pachatel svůj ponor jako veselou příhodu.

Vážení čtenáři, nečekejte prosím, že tady budu zvedat varovný prst a poukazovat na chyby které kolegové potápěči zcela záměrně provádějí pod vodou. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem! Já jsem se podobných kravin nadělal spoustu. Jen můj „anděl strážný“ asi fungoval lépe než ti ostatní.

K napsání těchto řádek mne vedla nehoda z nedávné doby, při které zemřel potápěč. Co se stalo pod vodou se už asi nikdy nedozvíme a nemá cenu to tady rozebírat, protože informací je málo. Nicméně jak tato nehoda, tak i několik dalších na které si pamatuji - namátkou připomenu některá místa: kostel v zatopené vesničce Technice, Miličín, Svobodné Heřmanice a Lomeček, měli jeden společný prvek. Potápěči ani v jednom případě nepoužili techniku lana podávaného z hladiny návodčím. V jednom případě to bylo dokonce bez jakékoliv šňůry.  Jsou místa, kde se mi zdálo, že není šňůra nebo lano potřeba. Například na Bořené Hoře jsou natažené fixní šňůry, podle kterých se dá doplavat k některým atrakcím.  Ale Lomeček nebo Miličín se zdály být také bezpečnými lokalitami a přes to tady umřeli lidé.

Nebudu tady rozebírat potápění bez lana mimo místa s fixními šňůrami. To by bylo jako debata o tom, jestli jsou v autě potřeba brzdy. I když to je poslední dobou často k vidění. A i já, konkrétně na Lomečku při focení, spoléhám často na těch pár lan a orientační body. Ale po poslední nehodě jsem si rád vzal pod vodu bubínek se šňůrou.  Kombinace fotoaparát a bubínek se šňůrou se kterým je potřeba neustále pracovat, není jak by řekl Jirka Hovorka, příliš šikovná. Poprvé jsem závistivě pokukoval po Němcích, kteří plavali spolu, spojeni úvazkem a navázáni na laně podávaném z hladiny, kde byl návodčí a záložní potápěč. Cestou zpět, právě když jsem zápasil s bubínkem, minula mne další dvojice potápěčů. Měli úvazek, kterým byli spojeni, jen jim chybělo to lano a návodčí…

Můj osobní dojem je, že i když použití bubínku uvádí i soudní znalec jako legitimní, i když riskantnější způsob potápění pod led, lano podávané z hladiny by vyřešilo všechny výše zmiňované nehody a přesunulo by je do kategorie veselé příhody z potápění.  O tom , jak dobré je takové lano a zkušený návodčí, můžou (tedy když budou chtít) ještě dnes vyprávět dva podvodní fotografové, kteří se potápěli v břidlicovém dole Čermná. Při použití navíjené šňůry by tehdy ponor pravděpodobně nepřežili.

Osobně se domnívám, že ani poslední nehoda nedonutí valnou většinu potápěčů potápět se pod ledem bezpečněji. Jak mi napsal Jirka Hovorka: "…z těch současných zvyklostí pod ledem jsem mírně řečeno zděšený. Zděšený z toho, kolik potápěčů bude muset zahynout, aby lidi dostali rozum.“

Frantisek Pudil
Všechny moje články
Frantisek Pudil
Všechny moje články