0
0

Příběh Františka Stehna

Napsal Superadmin
Před 4 roky
Wakeboarding
3 798
Příběh Františka Stehna
Příběh Františka Stehna, pořadatele Mistrovství Evropy ve vodním lyžování… na počátku byla vášeň, touha, nadšení a především fantastický úspěch. Československo mělo v sedmdesátých letech minulého století špičkového lyžaře, který vozil medaile jak ze světových, tak evropských šampionátů. Popasoval se nejenom se světovou elitou, ale i s režimem své doby.
Když skončil, tak odešly i velké úspěchy. A na dlouhé roky se rozhostilo temno. Zářivé okamžiky v průběhu let se rýsovaly, ale žádný neprobleskl až na samotný vrchol. Nový nástupce stále nepřicházel.
 
Až po třiceti letech povstal bojovník, který navázal na jeho dávné úspěchy. Toho pak následovali další. Díky nim se v dávném hrdinovi opět probudila ta odvěká touha po úspěchu. A tak se vrací, aby uspořádal pro evropský kontinent mistrovství. Medailové úspěchy pro jeho následovníky budou opět velmi reálné …

Úvod:

Legendou vodního lyžování se stal František Stehno. Jeho začátky byly sice až úsměvné, ale následně se mu s vodním lyžováním podařilo dobýt svět a prožít neskutečný příběh.

Průkopníkem vodního lyžování

Když v roce 1965 začal s vodním lyžováním, bylo mu „již“ 16 let. Nejprve se svým otcem Maxmiliánem sehnali tažný člun a jeli si do Prahy okouknout, jak opravdové lyžování vlastně vypadá. Prvním oddílem byla Slávie VŠCHT, která neměla ve svých počátcích lehké bytí. A paralelu s dnešní dobou zde nalezneme v novinovém příspěvku předsedy klubu Dr. J. Jeníka: „Bylo nás zprvu pár a lidé kol nás, buď jen nedůvěřivě kroutili hlavami, jiní láteřili, někteří dokonce psali přípisy a stížnosti na kompetentní místa o plašení ryb, ničení břehů, rušení chatařů v jejich siestě atp.“ Krásné vzpomínky na začátky lyžování však připomněl i v dalším článku: „Na první letošní závody jsme poslali toho nejmladšího a nejlepšího z nás 17letého Frantu Stehno, on tu první ostudu snese a my ostatní budeme mít měřítko, jak na tom jsme“.
 
Rok nato založili klub TJ Sokol Nemošice. A již za pouhé dva roky se stal Franta poprvé mistrem ČR. Navíc zvítězil na mezinárodním závodě nedaleko Moskvy, kde poměřil síly s reprezentacemi SSSR a NDR. A protože tyto výsledky byly více než velkým příslibem, tak se na ÚV ČSTV rozhodli pro nákup originálního švýcarského člunu značky Boesch.

Sbírání zkušeností

Velmi rychle se dostal do povědomí a dařilo se mu na velkých zahraničních závodech. Dostavily se i šance na prvních evropských a světových šampionátech. ME se Franta zúčastňoval již od roku 1968, kdy se uskutečnilo ME v Londýně. A v dalších třech letech byl přítomen i v italském Canzu, které pořádalo ME třikrát za sebou. Jenže všechny jeho čtyři účasti byly spíše ve znamení sbírání zkušeností. To samé platí i o MS konající se 1969 v Dánsku i o dva roky později ve Španělsku. Tou dobou již ale bylo jasné, že patří do širší světové špičky. Na šampionátech se zprvu příliš nedařilo. Ale byla zde dílčí vítězství na závodech ve Španělsku a Francii. A tak si svět začíná postupně pamatovat jeho jméno. Chybělo zde však stvrzení nějakým výrazným úspěchem.

První velký úspěch

Ten přichází v roce 1972 na ME ve francouzském TampleSur Lot, což znamenalo „zlatý“ vstup mezi lyžařskou elitu. Poštěstilo se mu absolvovat dvouměsíční soustředění v Anglii a poté vyrazit pro svůj první titul ME v trikách. Bylo to samozřejmě veliké překvapení a výsledek vzbudil rozruch a zájem. Vyšel krásný novinový článek s názvem: „Zlatý Stehno – Stejná senzace, jako kdyby naši sjezdaři porazili Schranze“. Ten pojednává především o tom, jak je náš lyžař konkurenceschopný, ačkoliv nemá příliš možností věnovat se zimní přípravě jako jeho největší rivalové, kteří se připravují na Floridě v USA. Dařilo se i v závodech Evropského poháru a zvítězil i na mistrovství Skandinávie. Nasazuje tím však sám sobě vysokou laťku pro příští roky.
 
Na ME v belgickém Vilvoorde v roce 1973 jsou všichni plni očekávání. Tušíte správně. Přichází vítězství? Ano. A nejen to. Přidává i bronzovou medaili v kombinaci. Tím prokazuje, že není jen fantastickým trikařem, ale že ovládá veškeré disciplíny. Nestačil na něj ani doposud nejlepší Evropan Roby Zucchi z Itálie. Forma je evidentně vyladěna pro MS. V tu chvíli ještě nikdo netušil, že jí nebude moci na MS předvést.

Nepřízeň doby

Rok 1973 se nesl i ve znamení zásahu vyšší moci. František jako obhájce evropského titulu nemůže cestovat na MS, které pořádala Kolumbie a zde prodat svou oslňující formu. Nikdy nikdo neřekl, jaká byla pravá příčina jeho neúčasti. Z finančních důvodů to údajně nebylo. Tak co tedy způsobilo toto rozhodnutí? Sám František pravý důvod dodnes netuší a ani po něm nemíní pátrat. Proč také, když se to nedá vrátit. Krásně o té události pojednával novinový článek: „Překvapení pro Stehna“. Článek se zmiňuje o tom, že finančně nebyl problém v účasti na MS. Také je zde vylíčeno, jak předseda ČSVL Milan Heinik v přímém přenosu TV z MČR ujišťuje, že Stehno se MS bude účastnit. Bohužel po týdnu bylo vše jinak. Redaktor novin se v závěru velmi trefně zmiňuje o hazardu s dobrým jménem československého lyžování.
 
Bývalý reprezentační kolega Zdeněk Hovorka na celou událost vzpomíná: „Co se týká té Bogoty, tak si na to dodnes jasně vzpomínám. Potíž byla, že náš svaz pro Frantu a pro mě neměl na letenku do Londýna. Odkud jsme oba měli zajištěný a zaplacený let do Columbie. Zvala nás světová federace. Tak jsme si chtěli sami dva koupit jízdenku vlakem do Anglie, ale nějak se to pánům moc nelíbilo. Potíž asi byla v tom, že nebyla letenka z Londýna pro „doprovod“.
 
I rok 1974 není příliš příznivý, protože ME pořádá Jihoafrická republika, která je považována za „rasistickou“ zemi a výprava ČR se proto neúčastní. Co se dalo dělat? Nic. Jen dále tvrdě trénovat a čekat na další příležitost.
 

Světový úspěch

Ten přichází v následujícím roce 1975, kdy ME pořádá západoněmecký Trier a Franta je připraven opět fantasticky. Vítězí a přidává tak třetí titul mistra Evropy a směle může myslet na MS v Londýně.
 
Následovalo šestitýdenní soustředění v Miami a i díky němu si veze z MS stříbro v trikách. Nad jeho síly zůstal pouze venezuelský fenomén Carlos Suaréz. Náš borec si počínal však velmi zkušeně. Ve své sestavě měl neuvěřitelných šestatřicet cviků. Při posledním z triků za nohu cítí, že nestíhá časový limit a proto takticky zařazuje lehčí obtížnost, kterou stíhá a to mu zachraňuje medaili. To, že je náš závodník opravdu velmi stabilní, prozrazuje i novinový článek, kde se svěřuje, že již dva roky v sestavě nespadl a pokud ano, tak až po časovém limitu. A to bezpochyby předznamenává úspěchy do budoucích let.
 
Tento výrazný světový úspěch vynáší Františkovi v tomto roce sedmou příčku v anketě sportovec roku. Zvítězil Karel Kodejška, který se stal mistrem světa v letech na lyžích v rakouském Kulmu. Za Františkem však skončila třeba vynikající atletka Helena Fibingerová.

Poslední evropské zlato

V roce 1976 vyráží opět na Floridu do školy Rickyho McCormicka a po čtvrté opanuje ME, které se konalo v italském Miláně. V tuto chvíli byl Franta prostě nepřekonatelný a vše směřovalo k zisku pátého titulu a přípravě na další MS.

Jako na houpačce – Mistrovství Evropy NE

Jenže František měl opět trošku smůlu. Ačkoliv bylo ME v roce 1977 takříkajíc za humny, tak se opět nemohl účastnit z politických důvodů.  Opět to bylo díky účasti reprezentantů JAR. Celá situace byla okomentována v novinovém příspěvku, ve kterém se vyjádřil tehdejší předseda ČSVL Antonín Mendl:„Náš názor je jasný a nekompromisní: „S rasisty závodit nebudeme!“ Odevzdal jsem organizátorům vedle protestu i zprávu o našem odstoupení z ME, večerního slavnostního zahájení se již nezúčastníme a ráno odjíždíme domů. Pravda, přišli jsme zřejmě o titul mistra Evropy, ale to nemohlo ani v nejmenším ovlivnit rozhodnutí celé výpravy – s rasisty nezávodíme.
 
Františkovi tehdy nepomohl ani návrh pořadatelů, kteří se snažili zajistit, aby v trikové jízdě nezávodili reprezentanti JAR. Jenže ani s tímto návrhem výprava ČSSR nesouhlasila. A tak medaile ze „sedmasedmdesátého“ vzala navždy za své, ačkoliv byla velmi reálná. V rakouském Annenheimu zvítězil největší soupeř Mike Hazelwood (GBR) a byl by asi jediným soupeřem našeho lyžaře. Titul získal za 6300b, což pro našeho borce bylo reálné. Tehdy si stříbrnou medaili „urval“ Švéd Björg za pouhých 4800b,a to by byla pro Frantu procházka růžovým sadem.
 
Ze současného pohledu toto období Franta hodnotí: „Nemohl jsem s tím dělat nic. I když jsem s tím nesouhlasil, nezbývalo nic jiného než „poslouchat“ bafuňáře. Bohužel taková byla doba, a jestli jsem chtěl závodit po světě, musel jsem být „hodný“. Mohl jsem protestovat jako spousta jiných odvážných, ale už bych se nikam nepodíval.

Jako na houpačce – Mistrovství světa ANO

Ale naštěstí se zablýskalo na lepší časy v podobě účasti na MS v italském Miláně. Cesta za druhou světovou medailí byla sice trošku krkolomná, ale připraveným přeje štěstí, a tak se Franta nečekaně mohl poprat o svou šanci na MS. Těsně před startem přišel telegram, který oznamoval, že reprezentanti JAR byli vyloučeni z MS. Zasáhla zde síla vyšší moci. Kanál Hydroscala v Miláně totiž patřil místní italské komunistické straně, která pohrozila organizátorům uzavřením vody. Pořadatelé se zalekli, a proto JAR zakázali start na MS. A tak mohl náš borec sednout do letadla a přistát pouhou půlhodinu před startem. Rozjížďku triků chytil opravdu na poslední chvíli a navzdory svému očekávání vedl. V dobovém rozhovoru pro Petra Dufka se svěřil: „Dva dny před finálovým závodem byly opravdu dlouhé. První místo, obrovská šance, kterou jsem chtěl chytit za pačesy, mi nedalo spát. Startoval jsem poslední a věděl, že když zajedu celou sestavu bez pádu, vyhraju! Snad proto jsem jel jako svázaný, pomaleji než jsem byl zvyklý ze strachu před chybou. Vlna mě špatně vyhodila, trochu jsem ošidil jednu figuru a rozhodčí ji škrtli“.
 
Hodinu pak trvalo, než byly vyhlášeny výsledky a dvacet tisíc přihlížejících diváků očekávalo vítězství Stehna či Hazelwooda. Bohužel. Jedna desetina sekundy a jedna chyba dělily Frantu od zlata. Vítězství obhájil Carlos Suarez. Přestože byla bronzová medaile obrovským úspěchem, měla hořkou příchuť: „Jsem zklamaný, že jsem se možná při své životní šanci zastavil krůček před vysněným zlatem“. Ačkoliv ve zmatcích před MS počítal s finálovou účastí, tak na medaili vůbec nemyslel. Nakonec byl přeci jen spokojený, že se nevrátil domů s prázdnou.

Souboj s nastupujícím králem

V roce 1978 se konalo ME opět ve francouzském Tample Sur Lot na které měl František zlaté vzpomínky, protože právě zde získal svůj první titul. Ani tentokráte to nevypadalo špatně. Po rozjížďkách figuroval na 3. příčce. Nakonec však zůstal bez medaile.
 
Zde však nastartoval svou hvězdnou kariéru domácí závodník, který má celé roky Františka za vzor. Teprve čtrnáctiletý Patrice Martin zde získal svůj první titul z ME v trikách. Následovalo jich celkem pět v řadě. Během kariéry jich pak získává neuvěřitelných 34, což nemá obdoby. Navíc přidává 12 titulů mistra světa.
 
Konkurence je obrovská, a tak se František musí pečlivě připravit na svou poslední sezónu. Stále má motivaci ještě jednou vystoupat pro medaili.

Medailové loučení

Na ME v Římě získává bronzovou medaili v trikách. V té době je Františku Stehnovi 30 let a prohrává s nastupující legendou a svým přítelem z Francie. Později fenomenální Patrice Martin zde vybojoval svůj druhý titul v řadě, a to ve věku pouhých patnácti let. František se pak loučí na MS v Torontu sedmým místem a tím uzavírá svou pozoruhodnou kariéru slovy: „Je nutné umět včas odejít“.
 
Během ní získal celkem osm medailí, ale všichni tušíme, že to mohlo být ještě lepší. Bohužel doba byla taková, že závodníka občas „soudruzi“ nepustili reprezentovat.
 
Podobné příběhy samozřejmě prožila i spousta jiných sportovců. Třeba Jarmila Kratochvílová by mohla vyprávět, jak přišla o medaili z OH v Los Angeles v roce 1984.

Františkovy vzpomínky

František má ze svých cest také mnoho nezapomenutelných zážitků, které opravdu stojí za zmínku, jako je třeba setkání se španělským malířem Salvadorem Dalí: „V roce 1971 bylo MS ve španělském Bagňolas. Mně dělal kapitána akademický sochař Josef Nálepa. Dalí se přijel na MS krátce podívat a drzý Nálepa, kamarád španělského týmu, ho hned poznal a přišel pozdravit. Poté Dalí pozval španělský a český tým k sobě do Cadagués, kde měl sídlo. Tam byla velká párty s dalšími slavnými hosty. Dále se zde zmínil, že má rád raky. Nálepa pak nechal po návratu domů nachytat říční raky a Dalímu je poslal. 
 
V roce 1974 se jelo opět závodit do Španělska a tak jsme s Nálepou Dalího znovu navštívili. Poděkoval za raky a zeptal se, co za ně? Obraz? Nálepa však řekl: „Maestro, rád bych Vás portrétoval.“ Slovo dalo slovo a Josef Nálepa vytáhl z auta modelářskou hlínu a Salvadora za 90 minut vymodeloval. Já mu držel stojan a byl všeho přítomen. Doma se hlava odlila do bronzu a jeden originál dostal Dalí, který jej pak vystavil do muzea ve Figueres.“
 
Za zmínku stojí samozřejmě i setkání s papežem Janem Pavlem II: „Poslední rok mého závodění bylo ME v Castelgandolfu u Říma. Zde měl sídlo papež, kterým byl Jan Pavel II (Karol Józef Wojtyła). Jezero bylo přímo pod jeho sídlem a on při zahájení pozval všechny vedoucí týmu na audienci. Já byl zároveň kapitán a tak jsem byl přítomen. V neděli po závodech pak pozval všechny medailisty k sobě a já měl možnost „v teplákách“ s ním krátce pohovořit. Zeptal se mě, odkud jsem a jako Polák věděl,  že za Krkonošemi jsou Pardubice, odkud jsem přijel.“
 
Tím však příběh pardubického lyžaře zdaleka nekončí.

Trenérská práce

Po ukončení aktivní kariéry pracoval František jako národní trenér. Zde se mu otevřela další možnost cestovat po světě a ukázat své kvality i ve své nové funkci. V roce 1981 přijíždí se svými svěřenci pod Mont Blanc na Lagod’Orta. V místním klubu Sporting Borgomanero vyhráli lyžaři z ČR, co se dalo, a tak místní představitelé okamžitě projevili zájem o angažování špičkového trenéra. Samozřejmě že jednání v té době o takové nabídce nebyla snadná, ale podařilo se prosadit tříměsíční zkoušku. Ta dopadla na výbornou, a tak se tato štace natáhla od roku 1983 až do 1989. A působení to bylo velmi úspěšné. Vždyť jeho svěřenec Patrizio Buzzotta dosáhl na nejvyšší mety. Italský tisk právem píše o jeho trenérské práci v superlativech.
 
Po svém působení v Itálii se věnoval svému Stehno Marine Clubu, kde se připravovala dcera Petra. Ale i další nadějní závodníci jako sestry Čadkovy, Jan Danihelka, Pavel Polák nebo Pavla Stráníková.
 
Vyzkoušel si i trenérské angažmá v Řecku 1999, kde pracoval se super hvězdou Angeliki Andriopoulou, která získala tři tituly mistryně světa ve skoku (2005, 2007 a 2009). Také trénoval v Anglii juniorskou reprezentaci 2000 – 2001. Pak již pracoval především na svém areálu na Mělicích.
 
V současnosti  se připravuje v Stehno Marine Clubu nadějný lyžař Jan Slánský. Pod vedením trenérky Renaty Jerglové se probojoval do reprezentace ČR i na ME Dofénů 2013.
 
A také probíhají přípravné a rekonstrukční práce směrem k ME 2014, které se zde bude konat. František a jeho tým chtějí předvést jak špičkovou organizaci, tak i závodiště a zázemí.

Čekání je u konce

V minulém režimu si František vydobyl titul „zasloužilý mistr sportu“. Toto označení sice udával bývalý režim, ale je v podstatě oprávněný. František si totiž od zisku své poslední medaile z ME v roce 1979 musel počkat na svého nástupce předlouhých třicet let. Za celé roky se bohužel nenašel nikdo, kdo by dokázal navázat v elitní kategorii Open.
 
A to i přesto, že v mládežnických kategoriích jsme byli vždy úspěšní. Juniorům se pravidelně dařilo a poštěstilo se získat i medaile z akcí do 21 let.
 
Asi nejnadanější lyžařkou byla Zdena Samohýlová – Dolanská, která dokázala získat celkem dvanáct medailí všech hodnot z ME nebo MS v juniorské kategorii. Možná právě ona by dokázala navázat na úspěchy Františka Stehna. Bohužel se stalo to, čemu se říká sportovní tragédie v podobě vážného poranění kolenního kloubu. Možná kdyby v osmdesátých letech byly dnešní ortopedické možnosti, tak by nemusela skončit tak brzy a mohla by to přeci jen dokázat.
 
Velmi nadějně se rozjížděly i Lada Tůmová, Petra Stehnová, Klára Čadková nebo Martina Zlatohlávková. Mezi muži pak Jan Danihelka, Karel Sádlo či David Kubát. Medailistů v juniorských kategoriích byla opravdu celá řada.
 
Ale až v roce 2009 získává stříbro v kombinaci na MS Adam Sedlmajer. Následně přidává i zlato v kombinaci a bronz ve slalomu na ME. Nástupce a bojovník nové éry.
 
A nezůstal sám. Postupně se přidal i další zlatý lyžař Daniel Odvárko, který dominoval ME ve slalomu v roce 2013. A také doposud dvakrát stříbrný v kombinaci na ME (2011 a 2013) Martin Kolman.
 
Právě o ně se bude opírat ČR při domácím šampionátu, kde bude náš tým obhajovat tři bronzové medaile v řadě.
Zdroj:
http://www.waterskieuros2014.com/